Nikdy jsem nebyla velká zpěvačka. Možná to má co dělat s tím, že jsem v páté třídě proti svému očekávání neprorazila s písní Holubí dům v soutěži Naše základka má talent. Kupodivu zvítězila spolužačka, která si kromě toho, že skutečně uměla zpívat, vybrala píseň Utiš se má Argentino z Evity.
Fakt nefér, když vezmete v úvahu, že v té době byla pro většinu třídy vrcholem vkusu píseň Boreček. (Výňatek z refrénu: Boreček, bore boreček, jou, boreček, bore boreček, jou. Už si vzpomínáte?) Bohužel rozhodovaly učitelky a těm se Evita zdála lepší.
Od té doby jsem se kromě občasných záchvatů ve vaně a koncertů Tomáše Kluse nijak výrazně hlasově neprojevovala. Na táboře při večerním ohni jsem zpívání milovala právě proto, že můj hlas krásně zanikal ve sboru těch ostatních. Ovšem půlroční syn z vás dokáže vytáhnout zdánlivě nemožné a zapomenuté.
Když jsem s ním zase jednou večer pochodovala po chodbě ve snaze jej přinutit, aby se přestal kroutit a kvíkat na celé kolo a místo toho usnul, nějak reflexivně jsem začala mlaskat jazykem a napodobovat klapání koňských kopyt.
Umím to fakt dobře a dost si na tom zakládám, takže mě potěšilo, když synek zpozorněl nad podivným novým zvukem a přestal mě škrtit kojícími korálemi. Rytmické klapání ho nakonec uvedlo do takového transu, že se k mému úžasu nechal vykulit ze šátku a spal.
Od té doby je ze mě milovník hudby. Koňské klapání začalo být časem trochu monotónní (a bolel mě jazyk), a tak si ke věšení plen notujeme Šel zahradník do zahrady s motykou, s motykou, vykopal tam rozmarýnu velikou, velikou, při koupání jedeme Šplouchy šplouchy, štika žere mouchy, žbluňky žbluňky, a kapr meruňky.
Tahle poslední píseň má zvláštní úspěch, když ji vyřvávám patřičně nahlas a do toho cákám jako šílenec.
Večer toho zpíváme víc. Kromě Černé oči jděte spát dávám i Nohavicovu Ukolébavku, Neckáře a Kdo vchází do tvých snů má lásko, Jdem zpátky do lesů a jako zvláštní přídavek Jednou mi fotr povídá ze Šakalích let. Celkově se Fífovi dost líbí Nohavica, i když to má taky svoje výjimky.
Když jsem zkoušela Darmoděje, válel se v posteli, okopával mantinel a pištěl. Není mi jen jasné, zda to způsobil text, do jehož morbidních hlubin se to inteligentní dítě ponořilo, nebo moje přidušená interpretace (jen si to zkuste zpívat šeptem vleže na boku, zatímco vás okusuje šestiměsíční batole).
Jen se mi to trochu vymyká kontrole. Písničky mi teď znějí v hlavě skoro pořád, a co víc, mám tendenci si je potichu prozpěvovat. Tuhle jsem ve frontě na poště skoro začala s Jéde, jéde, poštovský panáček, jéde, jéde, do Rokycan.
Tak kdybyste někdo pořádal soutěž ve zpěvu pro kojence, dejte prosím vědět. Určitě bych teď dopadla líp než v páté třídě.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře. Jsou pro mě velkou motivací psát dál :)